Povedená Velikonoční víkendovka

Ne, 04/15/2012 - 15:43 — jirinka

Již dlouho bylo v plánu vyrazit s instruktory na delší víkendovou akci a Velikonoce k tomu byly ideální. Volno, rozumné počasí i útěk před lidovými tradicemi a rodinnými výlety ;-) Přesto nemohla do Třebíče odjet ani polovina členů, a proto vedoucí zvolily náhradní variantu a program uzpůsobený pobytu v domácím prostředí učebny CEV Pálava. Bohužel opět bez vzdělávacího workshopu na téma „šikana“, který je koncipovaný pro více účastníků.
 
Samotné víkendovce předcházela návštěva v klentnickém ústavu sociální péče pro klienty s mentálním postižením. Přijeli jsme dvěma auty a bylo nás dohromady devět. Zařízením nás provázela vedoucí vychovatelka, se kterou jsme prošli různá oddělení, prohlédli si terapeutické dílny pletení z papíru, šicí i tkalcovskou a končili jsme v „Domečku“, kde právě probíhalo velikonoční tvoření. Klientky s pracovnicemi pekly beránky, barvily vajíčka a připravily pro nás milé posezení s občerstvením. Instruktoři projevili svůj zájem i široký rozhled prostřednictvím inteligentních dotazů a před odjezdem v krátké reflexi zhodnotili, že návštěva pro ně byla přínosná. I když pro některé psychicky náročná po pronesení smutné pravdy, že některé postižené rodina do ústavu odloží a nikdy za nimi nepřijede. Loučili jsme se bohužel v trochu stísněné atmosféře, protože jedna z klientek dostala z přemíry rozrušení z naší návštěvy malý epileptický záchvat a my byli u toho. Přesto se touto návštěvou pootevřela brána k další milé spolupráci mezi 7 DNÍ a Domovem do budoucna.
 
Na akci jsme se sešli v sedm večer na CEV v počtu pěti. Program připravovala Šárka a svorně jsme si odhlasovali Aktivity. Hráli jsme kluci proti holkám a dost dobře se bavili! Odmítli jsme učit se skládat origami a na tolik prosazovanou schovku po tmě po domě nebyly ideální podmínky – když jsou všude po chodbách čidla na světlo :-) Během večera se za námi zastavil i zdravotník Jirka a z práce jedoucí Monča a ještě jsme do půlnoci pařili dětské obrázkové Člověče. To byly nervy! :-D
 
Sobotní výlet měli naplánovat kluci – David s Pepou. Dostali zadání, že můžeme projet max. stovku, je nutno ujít nějaké kiláky pěšky a dodržet čas od desíti do pěti mimo klubovnu. A ideálně aby to bylo vhodné i pro psa. Z různých variant nás zaujala možnost vyrazit na jih, potom padl návrh na kola, nikdo nebyl proti a kluci se pustili o půlnoci živě do vymýšlení co, kdy a jak. Nezbývalo než doufat v mylnou předpověď počasí, která strašila deštěm.
 
Sobotní ráno se celkem povedlo. Teplo tak akorát, bezvětří. Rozprchli jsme se shánět bicykly a svačiny a po desáté se sjeli u Billy, že vyrážíme. Hm… Stačilo přejít přechod ke hřišti, aby Davovo zadní kolo udělalo „ssssssssssss“ a totálně splasklo. Krizový plán – Šárka s Pepou počkají, Jiřka s Davou odvezou autem kolo domů, vezmou druhé…
 
Další pokus o výlet přišel před jedenáctou. Šárka navrhovala ukončení a návrat už u Agipu :-D Vedoucí skupiny byl nejmladší Pepa, který okolí Drasenhofenu dobře zná. Naštěstí nebyl velký provoz a hned za rakouskou celnicí jsme sjeli z hlavní silnice na obslužnou. Která stoupala, klesala, stoupala, klesala… Pokusy o vzpoury typu „tak už jedeme zpátky, ne?“ jsme si vzájemně vetovali a hecovali se. V první rakouské vesnici jsme sjeli nádhernou vinařskou uličkou, projeli semafor, kolem hřbitova, napojili se do upravené venkovské krajiny a zamířili k cíli – Kreuzbergu, kopci s křížem.
 
Najednou začala v dálce houkat siréna – poledne. Nebo že by nálet? :-) Kluci okamžitě seskočili z kol a zalehli k zemi s rukama za hlavou. Jiřka neodolala, zahodila kolo do pole, batoh do pole, sebe do pole… V pozdější reflexi výletu, se kterou začal sám Dava, to okomentoval: „Tak bych řekl, že byl výlet dobrý, hra se nám taky podařila – teda ta jedna, kterou jsme během cesty hráli, a do které se Šárka nezapojila, ale Jiřinka ano, takže jsme nebyli s Pepou za idioty…“ :-D
 
Ke kříži jsme nakonec šplhali svorně pěšky, vláčeli kola, protože kluci je odmítli odložit do keřů, aby si mohli užít sjezd dolů. Kreuzberg je fascinující místo. Vápencový výběžek, na vrcholu kříž, pod ním v malém „amfiteátru“ pomník, vztyčené obelisky z různých nerostů, pamětní cedulky a hlavně lavičky s nápisy. Zdrželi jsme se nahoře asi hodinu, snědli jsme bábovku, vypili energeťáky, Pepa nás zavedl do zvětralé jeskyňky na severní straně, přičemž kola i batohy s věcmi jsme nechali nahoře s cynickým: „Tady se nekrade a pokud by se nám něco ztratilo, tak bysme věděli, že to nebyli Rakušáci…“
 
Obloha se mezitím zatáhla, zešedla a sem tam padla kapka. Holky si prosadily jinou cestu – po asfaltce, která šla vidět seshora a vedla pořád z kopce. Zpáteční cesta tak trvala chviličku a pravděpodobně nám ušetřila nehezké zmoknutí. K Mikulovu jsme dojeli už bez přestávky přes starou celnici, dvě kola nechali u Pepy doma, jeho mamka nás nakrmila žemlovkou a už v začínajícím dešti se přesunuli k Bille, kde instruktoři nakoupili na večeři. Vaření byl totiž jejich další dnešní úkol!
 
Šárka zpacifikovala klučičí nápady připravit na dvouplotýnkovém vařiči steaky a vymyslela špagety s boloňskou omáčkou. Zaúkolovala brblající kluky krájením cibule a mezitím připravila vše ostatní včetně hezky prostřeného stolu.
 
 „To tam bude víc cibule než masa!“
 
„Krájej a nekecej, to se speče, uvidíš!“
 
„A proč on nakrájel jenom jednu cibulu a já už pět?!“
 
Jídlo bylo velmi chutné, syté i ekonomické a na akci s dětmi by uspokojilo i ty největší mlsouny! Jiřka musela ocenit taky hezkou spolupráci všech tří kuchařů.  
 
Po večeři, před volným programem, ještě skupina čtyř mladých včetně příchozí Lenky zpracovávala akci „na zakázku“, kterou si u sdružení objednala jedna paní učitelka pro svou třídu na týden před vysvědčením. Nutno konstatovat, že 7 DNÍ má hodně šikovné a nápadité „mladé“ a děti se mohou těšit na nabušenou hru po Mikulově ušitou jim na míru!
 
Od půl osmé do jedenácti dostali instruktoři volno. Monča a Jiřka totiž potřebovaly potají dochystat zákeřný další program – noční výsadek. Ten začal přesně dvě hodiny po usnutí, ve 2.45 hodin, kdy se rozsvítila světla a rozespalé účastníky začaly vedoucí vyhánět ze spacáků. Nikdo ani neprotestoval, když měl odevzdat hodinky a mobil, obout boty, zavázat si šátkem oči a ve dvojici kluk-holka putovat ztichlým městem k jednomu z aut.
 
Šárka s Pepou byli vysazeni na strašidelné spojnici mezi Sedlecem a silnicí na Lednici nad serpentinami, Lenča s Davou skončili kdesi mezi Dunajovickými kopci. Každá dvojice dostala jen láhev vody na pití, malou baterku, dvě reflexní vesty, dopis s bezpečnostními pokyny a úkoly a časový limit 90 minut, během kterých se musí stihnout vrátit na základnu. Pro případ nouze také vypnutý mobilní telefon a zalepenou obálku s PINem. To naštěstí nemusel použít nikdo z nich.
 
Na úkor plnění úkolů a dodržení pokynů se přiřítili těsně před uplynutím limitu Šárka a Pepa. David s Lenkou dorazili s dvacetiminutovým zpožděním, ale vedoucí ocenily jejich zablácené boty za příkladnou chůzi polem, přinesenou kytičku i složení vtipné „oslavné“ básničky. „Jiřině té k štěstí stačí jezdit půl dne po kruháči.“ Aby je Jiřka totiž pořádně zamotala, před odjezdem z města asi čtyřikrát obkroužila naštěstí liduprázdný objezd… ;-)
 
Na poutníky, kteří se nevrátili ani moc naštvaní a kupodivu vůbec ne vystrašení, čekaly za odměnu bagety, tatranky a kofola. Holky šly znovu spát o půl šesté, kluci si pouštěli filmy. Před poledním rozchodem následoval už jen tradiční úklid a zhodnocení akce, která se povedla i bez výletu na Vysočinu a ti, kteří se nezapojili, můžou jen litovat!!!
 
Na další akci čau!
Fotky jsou ve fotogalerii!


Podpořili nás


ARCHA 2/2012 - Ruka podaná potřebným

Březový lístek

Přihlášení